umělecká galerie

Šlechta Marek

Marek Šlechta

marek-slechra-portret.jpg

v civilu učitel AJ, tělem a duší ovšem hudebník, sbormistr (Cáde-Chet, Geshem, Let´s Go!), autor aranží (spirituály, lidové písně, hebrejské písně), vydal zpěvníky American Spirituals Acappella, Lidové písně A Cappella, Spirituály naděje, je autorem multižánrového oratoria Kázání na hoře a moderních a cappellových úprav biblických Žalmů, jakožto certifikovaný lektor o holocaustu a antisemitismu pořádá besedy na toto téma, je organizátorem celonárodního happenningu PAMATUJ! a nabízí rozáhlý Seznam hraných filmů o holocaustu určený pro připomínání zapomenutých tragédií i heroismu minulosti. Nejen toto vše ho provokuje k psaní textů básní, písní apod. Posuďte sami...

Hvězdy ve špalíru

Písně, písně hvězd,
odvážné melodie hrdinských pěvců, trubadůrů společnosti,
kteří dávají poetické názvy všemu dění kolem.
Slunce prosvítá mezi horami mraků,
vylupuje se z východních kopců mezi stromy
a postupně prozařuje zemský prostor:
jakoby se opona rozevřela,
vlhká hrana světla se líhne rychle
v ostrém kontrastu odcházejícího stínu
v odstínech radostné záře.
Stojíš na břehu Bodamského jezera
a sleduješ pohyb siluety stínu kostela,
jehož věž se pomalu prodlužuje od náměstí až na tržnici.
Místní zpěváci jódlují své horské písně o těžkém života běhu v kopcích,
prociťují tu výšku a hloubku nebe,
kterou objevují po svých matkách a otcích.
hvězdy se stáčejí v jednu stranu jakoby chtěly uhnout,
zformovat špalír,
aby komusi uvolnily místo.
Radost z pohybu, radost z hlubokého nádechu při zpěvu, radot z ladně znějícího vícehlasu,
jako ve snu se mi vybavují nesourodé představy o vysoko šlehajících plamenech, bylo to někde hodně daleko, na východě.!!
Pitch bender – Nashville:
Děláš takový ty pohyby, co jako něco vyjadřujou, však víš,
ó, ty bejby zpívající pro všechny , co duše maj´ na líc i na ruby,
ó, Ruby,
don´t cry any more, please, just lough,
lough as long as you can,
potože musíš,
takový ty pohyby, kdy zpíváš,
děláš jen tak, abys vyjádila, že ´seš tady,
aby o tobě věděli,aby si tě všimli,
aby na tebe nezapomněli,
ó, ty sexy, sexy Ruby,
co zpíváš o víře v Krista,
Ježíše alta vista,
úplně jistá,
jak zrnko prachu na tvém břiše,
co sotva dýše,
ach bejby,
utrpení zlého dostalo se i tobě, a ty teď zpíváš,
jak jasně zní to když svůj hlas otvíráš,
pomyslně ty čistá,
v rytmu hříchu,
v rytmu viny,
v rytmu tvého špatného prošedivělého svědomí,
v rytmu světa bolu a špíny,
v rytmu dřiny,
otrocké, kde po svobodě volá spirituál člověka stvořeného ze stejné hlíny
jako Adam s Evou, když v ráji milovali se plni naděje a víry,
kdy svědky byly jim jen stromů stíny,
stromů z lesů i rajských zahrad,
spirituál člověka bílého i černého, žlutého i rudého,
spirituál Matky Tererzy, Alberta Schweitzera, Máhátamá Gándího, Martina Luthera Kinga,
spirituál všech bezejmených, za kterými volali nacisté, kontrarevolucionáři i revolucionáři
přinášející smrt do měst a vesnic v Kambodži, ve Vietnamu, ve Rwandě svoje zhoubné:
„get rid of you“,
svoje nenávistné:
„Raus, raus, schnell, schnell.“
Žalozpěvy, žalozpěvy hvězd,
to všechno jsou naléhavé žalozpěvy, co se odráží od tvých ušních boltců,
zatím velmi, velmi skrytě, nepoznáno a nechápáno,
co hledá cestu do tvé mysli, vědomí, podvědomí i nevědomí,
do tvého očekávajícího a připraveného těla,
protože prázdná stopa paměti po historii tvých dědů a pradědů, babiček a prababiček, je připravena nést zodpovědnost i za tuto minulou nesnesitelnou realitu nelidských krutostí, které se děly,
a nemůžeme je zakrýt žádným „ano, chápu, to byla válka,“
anebo:“jistě, rozumím, to byl holocaust.“
- nelze to odbýt touto větou,
protože druhá světová válka je teď
a holocaust právě probíhá,
protože dokud nejsme vypořádáni se svou minulostí,
vrací se nám všechno jako pružinou s otřesnou precizností a razancí
v našich dětech, v našich blízkých,
vrací se nám všem, kdo jsme se z vlastního rozhodnutí,
anebo z rozhodnutí společensko politického,
rozhodli mlčet o tom, co bylo,
abychom nepřišli do problémů s vládnoucí stranou,
aby vládní propaganda mohla propagovat souhlas a chválu
za splněné hodpodářské,
sportovní, vzdělávací, společenské a jiné podobné aktivity,
jež dostatečně pokrytecky dezinformují svými prostředky
o úspěších sebe sama, ovšem za cenu lží, zkreslování skutečností,
propagandistických sjezdů spisovatelů, uměleckých a jiných prohlášení jakožto líčidel,
ze kterých bylo cítit pachem svobody, jakožto něco neznámého,
zápaďáckého, jakožto cosi u nás nepřípustného, zakázaného.
Elie Wiesel – kdysi, snad v sedmdesátých letech
se u vchodu do Velké synagogy v Moskvě
setkává s mladými demonstranty volajícími po svobodě.
Když se jich zeptá, proč chtějí svobodu, dostává se mu odpovědi ústy jedné mladé dívky:
"Protože chceme zpívat."

…...........................…....................................
Z nevydané básnické sbírky Holofaustovo osiřelé Blues (© 2015)

Ruce

Zkourmoucené ruce pašijových úrazů
za děti revoluce hříchů a zákazů
brodí se sveřepě od srázu ke srázu:
v noci spí ve sklepě, přes den jsou na mrazu.

Oslí čich, orlí hmat, opičí rozum,
mnoho jich dává mat divokým hvozdům.
Zápach lvů, supí let, ocas ještěrky,
soumrak dnů, smrti hled, obraz Laodicejky.

Žehnající ruce stařenky vypráví,
celý život žehná – ať v právu či bezpráví,
ať zle či dobře je, žehná i tam, kde jiný už jen kleje,
žehnání dar nebes je potřebným, pokorným,
vnímavým, skromným, tichým a bezbranným.

Z nevydané básnické sbírky Holofaustovo osiřelé Blues (© 2015)

Vlnou brčálového sedmiklece

Vlnou brčálového sedmiklece
a vonných rozmarýnů mnou prolínáš.
Na kolena nebes, mraků a hvězd
a jinotajů zpomaleným pádem já klekám
lakoto štědrá, ty dobrák jsi od kosti.
Nemáš, než pachuť poměnek v čase smolných roků.

Ó, ty neradostná tůňko zrozená úplňkem
rosou trpělivých dešťových kapek..
Lehám si v travičku zelenú, co je moje potěšení
v idylickém zášlehu oka panny nevěsty očekávající
radosti v bolesti krásy bytostného milostného souznění.
Žádost pokročila a všehomír postupuje svým opičím krokem
podobný vznosnému stromu soliteru
uprostřed obilného pole.

Rozprostíráme se.
Přeskakuju plůtek ohraničující záhonek s jahodami.

Prostoto komorních vyznání,
zadostiučiněním krouživého pohybu
kolotoč dějin mne i jiné
neúprosně stravuje:
Pořád dál a dál běžet a nepoznat úmoru požehnání,
když ptáš se, jak moc toužím,
jak moc letím za ptáky na horizontě příboje času.
Já nemám slov pro tyhle věci,
jen pohladit po ruce tě mohu
a ty rozumíš stejně dobře jako já
této jasné zprávě.

Teploty se pohybují kolem nuly,
což nevěstí nic dobrého,
němou dlaní ledovou pastilku vkládáš si do úst
a teplý vzduch hladí břehy našich jezer.
Příběhy o ztracené Atlantidě a Geheně
umocňují dojem marnosti.

Tropíš si ze mě šašky, osude,
ty, jehož Bohem přezdívají pateticky,
já však si stále vedu tu svou, jako vždycky,
píseň smutně molovou na dně klícky,
která zove se svět galaxií, oper a porodních stryjí.
Snad před ďáblem já u tebe se skryji,
ty nezapomínáš, osude, ty pamatuješ hluboce:
na javorové sirupy jak omladinou to šupoce.

To táta vracívá se z roboty a ty máváš tak divoce
mu vstříc, jak kdyby Apollem on letěl na měsíc.
Ty vzpamatuj se, hochu, a odpočiň si trochu,
to není pot jen radosti, i námahy mám ve fochu,
když chleba s tvraohem sis´ dával výživný
a máma s bráchou mysleli, že´s podivný
podlahář.

Ó, nemáš aspoň cigáro, ty kmete,
když fajfku v ruletě jsi prohrál? Ach, Pete,
nenechávej mne tu samotnou po naší lásce
slehla se zem, však přec já chci jen tebe,
v sázce je nebe.
Hrajeme přeci víc než o tágo kulečníku.
To by tak, Pete, to by tak hrálo, uličníku,
nejsi přec tady ´ni doma, ´ni cizí.
Já nepřestanu dřív, než tahle nejistota zmizí.
A stejně jak já i ty víš, že z výpadků a krizí naší paměti
už teď daly by se rubat sochy závrati.

Já na trati teď stojím v pevné nerozhodnosti,
ať domácí to jsou k nám nebo hosti,
to ovlivnit já mohu zcela málo,
když se zemí vabank hrál a nebe se mi smálo.

Kráčím po bolavém okraji snu,
který nelze vykládat jinak
než životem,
anebo: kdo co udělá, praví, kam jde i nejde,
to vše se sbíhá do jediné rovnice,
která je až krutě jednoznačná a jednoduchá.
Nemá žádné neznámé,
jen koeficienty života a smrti,
kterými jsme dosud opovrhovali.
Dnes ale vše vidíme v jiném, šedivém světle,
a každý náznak jistoty, jíž smrt bezesporu je,
nás naplňuje obzvláštním klidem.

Promlouváš k lidem,
ledová královno, ty , která jsi zaskočena
každým altruistickým chováním,
laskavým slovem a obětavostí,
nejraději bys byla, kdyby lidi byli na sebe jako hadi,
abys mohla ty, kdo se svou zlobou odcizili sami sobě,
zasáhnout na jejich nejslabším místě.

Jejich marnou ješitnost snadno pokoříš
zdáním jejich dokonalosti,
která má ve skutečnosti takovou oporu
jako vítr ve větvích.

Z nevydané básnické sbírky Holofaustovo osiřelé Blues (© 2015)

O odplatě

10
Váš hlas: Žádný
Průměr: 10 (1 vote)

Otče náš

10
Váš hlas: Žádný
Průměr: 10 (2 hlasů)

Zákon a proroci

10
Váš hlas: Žádný
Průměr: 10 (1 vote)

God is a Rock

americký spirituál v aranži M. Šlechty a v podání skupiny Let´s Go!, www.lets-go.eu)

10
Váš hlas: Žádný
Průměr: 10 (17 hlasů)

I´m gonna sing till the Spirit moves in my heart

americký spirituál v aranži M. Šlechty a v podání skupiny Let´s Go!, www.lets-go.eu)

10
Váš hlas: Žádný
Průměr: 10 (16 hlasů)

Pilgrim of Sorrow

americký spirituál v aranži M. Šlechty a v podání skupiny Let´s Go!, www.lets-go.eu).
Režie, dramaturgie i výroba videoklipu – Michall Böhm

9.92308
Váš hlas: Žádný
Průměr: 9.9 (39 hlasů)

Hudba každodenního chleba

Nosím v hlavě několik melodií,
které se mi čas od času vybavují,
v neočekávaném,
většinou ovšem příjemném
pořadí.
Občas nějaká nová melodie přibude.
To pak stojí za malou,
skoro však tajnou
oslavu,
neb nejlepší melodie jsou ty,
které v sobě rozezníme,
jako bychom je obdrželi darem,
a které vyzáříme
směrem ke vým blízkým
tichem lásky.

Malovaný kvítek

Malovaný kvítek,
keramický střípek,
patrony odlitek,
prachu z nebe zbytek.

Kamínky podél cest
šeptají písně hvězd,
přáníčka lidem dnes
na pouti do nebes.

Letos jsme, brácho, o vánocích
neházeli zpátky do nebe sníh,
neb náš prvotní hřích i smích,
vyvanul Chanukou na Nářků zdích.

Letos jsme, brácho, na svátky v zimě
neházeli prskavky do nebe ze země,
abychom poslali vzhůru kousky ze sebe,
tápající po pravdě spíš uvnitř než vně sebe.

To jen náš děda nám, brácho můj, vyprávěl,
jak kdesi na východě, když vláčeli tuny děl,
padali do bahna vyčerpáním, zimou a hlady,
vojáci a prosili:“Kamarádi, nenechávejte nás tady!“

A muži zapřažení k dělům, sami na pokraji sil,
nechávali druhy skonat bez smíření posledních chvil,
jen šli dál - po kolena v blátě a promrzlí až na kost,
to moloch první velké války ještě neřekl:“Dost.“

To už nám, božínku, babička neřekla
o pecích plynových, vynálezu pekla,
co nepekly cukroví vánoc, ale těla lidí,
přes noc, aby kulturní lidé mohli dělat, že nevidí.

A když pak na východě Čech ruský velitel,
obcházel příkopy plné raněných podél cest,
se slovy „Nas mnóga“ jako anděl plenitel,
zabíjel tam, kde slova díků a uznání býval měl vznést.

Ani už nevím, kdo nám prozradil,
jak dědeček za komunismu svůj výtvarný talent objevil.
To když jeho první syn byl pro víru dán do vězení,
do barev krajin a zátiší vkládal své bezbřehé trápení.

Nerozumím, kdo je viník a kdo oběť na Ukrajině,
jen s určitostí mohu říct - a odpusťte, jak velmi plynně,
že ať už původcem byl Hitler nebo Stalin nebo jiná svině,
vždycky trpěli tí, kdo jsou v tom nevinně.

Tak kamínek písně hvězd tobě teď házím,
připoj svou vzpomínku, a já se sázím,
že nebudeš ukrácen, neboj se,
upřímnost a úleva jsou na stejné adrese.

Metrem jede jaro

Metrem jede jaro,
zvláštné milé čaro.
Metrem jede kámo,
žádné velké drámo.

Metrem jede houslista,
ožratý je dočista.
Metrem jede „blues,“
mám ho plný „shoes.“

Metrem jede vlak,
prudký jako prak.
Metrem jede děcko,
prostě naše všecko.

Metrem jede král,
co mír i válku hrál.
Metrem jede president,
bývalý to disident.

Metrem jede čahoun,
je to zdrhlý vrahoun.
Za ním lovecký hned pes,
chytne ho za pačes.

Metrem Faust a Markéta,
jedou spolu do světa.

Ó, baby, baby, dej mi znát,
potrvá tohle napořád?
Tomu, kdo Metro prožívá,
nálada dobrá potrvá.

Ó, baby, baby, ruku svou,
nech v mojí pevně sevřenou,
ať skvělé z Metra zážitky,
překonaj´všechny námitky!

Oh, Yeah …

Gospel Train

americký spirituál v aranži M. Šlechty a v podání skupiny Let´s Go!, www.lets-go.eu

8.21739
Váš hlas: Žádný
Průměr: 8.2 (23 hlasů)

Sinner, please, don´t let this harvest pass

americký spirituál v aranži M. Šlechty a v podání skupiny Let´s Go!, www.lets-go.eu

8.04545
Váš hlas: Žádný
Průměr: 8 (22 hlasů)

God is a Rock

americký spirituál v aranži M. Šlechty a v podání skupiny Let´s Go!, www.lets-go.eu

8
Váš hlas: Žádný
Průměr: 8 (21 hlasů)

Samba Pa Ti

Samba Pa Ti od Carlose Santany,
to fakt je trhák, to musím si pustit
minimálně jednou za rok a půl,
když mám tu správně blbou náladu,
co mám jinak sice skoro pořád,
ale ta správná, jak má být,
jak říkám, je tak jednou za rok a půl.

Nejvíc mě fascinuje ten rozložený akord na začátku,
v h-moll, jak jde melodie do výšky,
a já vím, že to tak cítí každej,
a hlavně genální Carlos Santana,
když to hraje ve studiu anebo před vyprodaným stadionem,
v tý svý trapný čepici,
která je asi to jediný, co bych mu vytknul,
ale mě je to vlastně jedno,
protože já se nechám unést tou nádhernou stoupající melodií,
tím akordem rozloženým v rytmu, v rytmu Samby.
Co vlastně znamená „Pa Ti“?
Nevím, ale bylo by hloupé, kdybych se teď dozvěděl,
že je to nějaký trapný název, že?
Samba Pa Ti je prostě úžasná skladba.

Happy Death

Rodokaps života píšeme svým každodenním lámáním chleba,
kávou za pět minut sedm,
dozorem na chodbách
naší základní školy
povinných frází
rodinných hrází.

Komedii dětství a stáří píšeme našimi daňovými přiznáními
při nečekaných prodlevách spánku,
když se o půl třetí v noci probouzíme
zděšeni vlastní nemohoucností
a voláme Mesiáše,
aby urychlil svůj příchod.

Akční trhák adolescence a druhé mízy píšeme sebevražednými útoky
našich lásek kamikadze
a ruskou ruletou tupíme naše přátelství,
relativizujeme vlastní hodnoty,
ke kterým jsme se předtím
tak složitě dopracovali.

Tragédii dospělosti
ostříme rozkoší plnohodnotného úpěšného poslání a vztahů,
věčněmladých, vylhaných a pokryteckých,
naplno a rychle, jak jen zaslepené štěstí "haha" může být,
a to známé, hollywoodské, se šťastným koncem,
které je ovšem jen počátkem dramatu.

Báječný rytmus našeho souznění

Báječný rytmus našeho souznění
vyvažujeme občas sólem stakatovým,
neb nelze pokaždé držet basu
a není možné hrát pokaždé prim.

Já to povím doma, ty to pověz svým,
že životem jdem´společně přes slunce i stín,
chvíli vedu já a chvíli ty, vždyť vím,
svlíknout svůj štít nevinnosti postupně musím.

V báječném rytmu našeho souznění
doba zlá i čas dobrý to nejlepší v nás promění,
po bouři pekel a po potopě: mene tekel,
i v našem rybníku vzejde duha světel.

TOPlist

Programování a správa lev@pro-company.info