umělecká galerie

Král Josef

Josef Král

portret-JosefKral.jpg

O autorovi: školní psycholog na ZŠ v Úvalech, amatérský básník a zpěvák, člen pěveckého souboru Vox Nymburgensis, učinkující v pořadu Zrcadlení duší v Nymburce a v pořadu Saši Kirilova v Café Palmovka

Co pro mě znamenají emoce: možnost zapojení se do kulturního dění a možnost vzájemného obohacení

Tichá vánoční noc

Stíny se prodlužují
a další vánoční den je za námi.
Nastává dlouhá a tichá noc.
Jsme plni dojmů ze společných setkání
s našimi přáteli, 
na něž po celý dlouhý rok nemáme čas.

Nabiti dojmy tiše usínáme ve svém lůžku
a nad námi se rozprostírá tmavě modrá obloha 
plná drobných žlutavých světélek
připomínajících ozdobený vánoční stromeček.

Tiše zavíráme oči 
a usínáme v blaženém opojení svátků,
které slaví celý svět.

Přestože si jejich význam každý z nás vysvětluje po svém,
svojí tradicí sjednocují všechny lidi na zemi.
Alespoň o Vánocích je celý náš svět jednotný
a málokdo z nás myslí na pomstu a násilí.

Zveme si do našich příbytků další a další hosty,
s nimiž se společně radujeme, 
že žijeme a že vůbec jsme…

Pomluva

Nebohá dívka důvěřivá
nalétla křivému mládenci.
Vedl k ní vlídná, jemná slova
pod záminkou ji zavléci
do intrik pomluv vrtošivých. 
Zřejmě mu čímsi vadila
a do úst lidí klevetivých
vložil, v čem všem se zranila.

Nebohá dívka důvěřivá
svěřila mu své tajemství,
když směřoval k ní svá vlídná slova,
jež měla být pro druhé poselství:
„Vyvarujte se této ženy!
Pryč od ní, dištanc držte si!
Ta vaší úcty hodna není,
zná jen kostelní procesí,
kde modlí se, prosí, zbožně klečí,
směšně se chová, blázen je!
Tváří se, jako když je v křeči,
studený pot vás polije…"

Podzimní mrholení

Šedá obloha se leskne jako naleštěná hladina rybníka,
která vydává okolí svou vláhu.
Nad našimi hlavami cosi zašumí
a záhy na nich ucítíme první studené kapky deště.

Kdosi se bezděčně zasmál do liduprázdných ulic
a líně začal hledat černé pouzdro,
z něhož záhy vysouvá kovovou rukověť,
na jejímž konci pozvolna rozevírá obrovský pestrý květ,
aby jej vzápětí rozprostřel nad svou horkokrevnou hlavu,
a černé pouzdro pak schová jak slupku od banánu,
jímž před chvílí nasytil své kulaťoučké břicho.

Všude se rozprostírá tajemné nostalgické ticho
doprovázené pouze pulzujícím rytmem padajícího deště.
Co k tomu všemu by bylo zapotřebí doplnit ještě?
No přece slunce, které v naší smutné duši teď očividně chybí!
Jak rád by každý z nás opět prožil onu posvátnou chvíli,
kdy s úsměvem z podmraků jak z modrých načechraných peřin
na nás vykoukne alespoň na několik krátkých vteřin…

úryvek z klavírní skladby Bedřicha Smetany Luisina polka

10
Váš hlas: Žádný
Průměr: 10 (2 hlasů)

Kvítek mandragory

10
Váš hlas: Žádný
Průměr: 10 (2 hlasů)

Ave Maria Gounodova

10
Váš hlas: Žádný
Průměr: 10 (2 hlasů)

Harmonie trojjedinosti

Harmonie trojjedinosti
7
Váš hlas: Žádný
Průměr: 7 (5 hlasů)

Utěš mě

Utěš mě
6.4
Váš hlas: Žádný
Průměr: 6.4 (5 hlasů)

Večerní nostalgie

Když obloha šedne
a stíny tiše začnou dosedat
na kamenná dláždění chodníků
a světla z oken
jak svíčky v majestátních chrámech
pomalu kynou kolemjdoucím poutníkům,
pak srdce uvnitř nás pozvolna ustávají
ve svém nepřetržitém a uspěchaném tlukotu
podobnému tikajícímu budíku,
který je přesně nastavený,
abychom nezmeškali náš každodenní shon,
jak máme ve zvyku.

Zvenčí k nám polootevřeným oknem proudí chladný vánek,
který nás tiše upomíná na nerušený spánek.
Je čas se ztišit a zhasnout světla kolem,
přivítat stín, který dosud stál před naším domem,
aby k nám tiše vstoupil do dveří
jako host, jemuž srdce uvěří.

Na naše víčka on v nostalgii své
přiloží ruce a sen nám nabídne.
V ruce má karty,
my losujeme sen,
dá polibek na rty,
než probudí nás den…

Sofiina volba

(báseň z Happeningu Pamatuj!)

Sofie v řadě tu dvě děti svírá,
úzkost v ní probouzí nejistota.
Naděje v ní, ta však hned neumírá,
zvítězí snad vždy lidská dobrota.

Koncentrační lágr praská teď ve švech,
Židé tu čekají frontu na smrt.
Úzkostí proniká výdech i nádech,
když ďábel okem na Sofii mrk.

„Kterému dítěti dáš, ženo, přednost?
O kterém rozhodneš, že má dál žít?“
V tu chvíli zaniká každičká všednost,
kdy s dětmi vesele mohla jen snít.

Sofii úzkost dál zamyká ústa,
gestapák děti hned unáší pryč.
Krev nyní rázem je mrazivá, hustá.
„Sofie, rychle jen hlasitě křič!!!“

„Vyřkni svůj ortel, ať zachráníš jedno!
Mlčet chceš, zahynou Ti obě dvě!“
Sofie sahá ve své duši na dno.
Čí jméno ukryto na samém dně???

Sofie zoufale ortel svůj křičí,
kletbu teď ďábelskou bude nést dál.
Nikdy víc slovo „matko“ neuslyší,
mateřskou roli jí sám Satan vzal.

Ztrápená, zničená přežívá dítě,
přežívá i konec válečných let.
V ústraní od lidí žije dál skrytě,
trápení ukončí jen prudký jed…

Kouzlo domova

Známá je cesta i okolní vzduch,
známé jsou domy a známý je duch,
jenž do Tebe vstoupí, když vracíš se zpět.
Domů Tě přivítá i ptačí zpěv.

Vítá Tě tóny, jež nemají řád.
Když je však slyšíš, jsi na světě rád.
Ta hymna Tě žene zpět do dětských her,
říká Ti: „Dál se jen s životem per.“

Když odemkneš klíčem zámek dveří svých,
ucítíš bolest, jež sdílí Tvůj hřích,
že dlouho jsi pobýval v odloučení.
Pro ztracený čas už tu místo není.

Važme si přátelé domova v nás,
žijme s ním chvíle, dokud máme čas.
Až ten čas pomine, zmizíme s ním
a místo vzpomínek zbude jen stín…

Elišce

10
Váš hlas: Žádný
Průměr: 10 (6 hlasů)

One Moment in Time

10
Váš hlas: Žádný
Průměr: 10 (5 hlasů)

Rašení jara

10
Váš hlas: Žádný
Průměr: 10 (4 hlasů)

Když láska schází

Pustý je svět bez vřelejšího citu,
tmavý je dům bez slunečního svitu.
Hořký je čaj, když pije se až do dna,
prázdná je síň, v níž láska není hodna.

Smutný je dav, co kráčí po ulici,
když šedé auto jede po silnici.
Líná je řeka, která proudí kolem,
a smutné srdce skomírá nám bolem.

Chladné jsou ruce, co nevnímají dotek,
teskně řvou býci na půdě velkých jatek.
Slunce se chmuří, když překryjí ho mraky,
do dáli míří jen dlouhé černé vlaky.

Pokud nám vlaky lásku pryč odvezou,
těžko k nám druzí zpět cestu naleznou.
Jako kůl v plotě budeme žít život,
než věčný nocleh nám poskytne hřbitov…

Věčný tanec s vlky

Život je boj,
a kdo chce v smečce přežít,
je jako stroj,
ač křesťan, buddhista nebo žid.
Snaha přežít je naší touhou věčnou,
radost a slast je jen vzpomínkou vděčnou.

Za chvíle klidu my děkujeme Bohu,
že neklečíme tam na ulici v rohu
a neprosíme zde o almužnu vroucně
ty, co se tváří vznešeně a mocně,
jako by jim jen patřil celý svět.

Smutkem by zvadl nejkrásnější květ
nad pýchou světa a lhostejností mocných,
kteří hodují stále i v dobách postních,
aby nepřišli o požitek slasti.
Bohužel však i oni budou v pasti,
až hodina dvanáctá jim bubínky rozčeří.

Možná právě budou na večeři
a smát se budou u ebenového stolu.
Pak náhle, nečekaně se skutálejí dolů,
odkud je v černé rakvi na funus ponesou.
Další zprávy se k nám již nenesou…

Promarněný život

„Marnost nad marnost, všechno je marnost!“
Kde slyšel jsem ta slova?
V bibli snad?
Marně rozpomínám se teď znova.
Jedno je jisté.
Prázdný život má ten, kdo se moc snaží…

O čem je život?
O prožitku?
O úspěchu, či o požitku?
Z čeho ten požitek mám brát?

Ze sexu nebo opiátů?
Z marnivých intrik vlkodlaků,
kteří svou lidskou kořist chytí
a zavléci chtějí do svých sítí,
kterou jak pavouk upředou?
Bezvadně lhát to dovedou!

Marná jsou slova, marné snahy.
Lituji zloděje i vrahy,
kteří svým pudům podlehnou.
Pozdě své sklony prohlédnou!

Přestaňme hledat mamon lidský!
Vraťme se zpět do rodné vísky,
která se line za kopcem.

Staňme se hloupým pitomcem,
který miluje mléko, strdí
a na svůj prospěch on zvýšin prdí.
Vraťme se zpátky za sluncem!!!

Slunce nám nebude zářit věčně!
Přijměme skromnou lásku vděčně!
Nechytejme se mamonu!!!

Nechme své srdce zas krví prolít,
snažme se v životě moudře volit!
Moudrost jde spolu s pokorou.

Začněme opět zhluboka dýchat
a svěží vítr ve své duši vnímat.
K tomu nás smysly dovedou…

Strach

Tma jako v ranci rozprostřela se kolem nás.
Co asi děje se v temných zákoutích,
do kterých zbloudí jen osamělé duše?
Číhá tu pardál na kořist či Jack rozparovač vyčkává,
až bude moci čepel svého nože zabořit do měkkých tkání další ze svých obětí?

Raději zůstávejme ve svých teplých příbytcích v bezpečí
obklopeni svými nejbližšími,
jejichž dech nás chrání od vražedných nástrah všeho zla,
které se ukrývá ve tmě
a jemuž tma slouží jako ochranné zbarvení některým živočichům.

Přijímejme doma v kruhu rodinném příjemné vibrace,
které k nám doléhají jako zvuky varhan
díky jedoucímu vlaku či silnějšímu otřesu dlažebních kostek,
které vroubí okolí našeho domu.

Nebo si všímejme pohybujícího se stínu stromu.
Je to stín stromu, nebo číhající predátor,
jenž vniknout se chystá do našeho domu???

Nebuďme přece zbabělí
a nebojme se svých vlastních stínů,
které se odrážejí na zdech pokojů,
v nichž trávíme temnou a dlouhou noc!!!

Zbabělost je jen asociace našich představ!
To všechno ty detektivní příběhy a thrillery,
které tak rádi v našich televizích sledujeme…

Snad pocit vzrušení my z těchto neobvyklých filmů často máme???
Avšak když chceme projít temnou zahradou,
uprostřed níž náš nedobytný hrad pevně a hrdě stojí,
kdekdo z nás příšerně se bojí…

Avšak stačí zas zapnout televizor
a říkáme si: „Budeme dávat pozor,
jestli se neobjeví nějaký napínavý hrůzostrašný film,
který nás okamžitě zbaví všedních a dlouhých chvil…“

Protiklady

Vnímej zápory i klady.
Světem vládnou protiklady.
Při stvoření na svět vklouzlo
nejen dobro, nýbrž i zlo.

Bílé barvě stále věrná
zůstává též barva černá.
Společnost je založena
tam, kde vládne muž a žena.

Jsi žebrák či vlastník bank?
Poznej síly jing a jang.
Energie z nevědomí
proniká nám do vědomí.

Libido a thanatos
ovlivňují radost, zlost.
Pozor na svou emoci!
Vyvaruj se nemoci!!!

Othellův hněv svírá líc,
láska a pak nenávist!
Každý na život si zvykne
zprvu pomalu, pak rychle.

V létě horko, v zimě mráz,
stále ubíhá nám čas.
V temné noci zdá se sen,
přijde světlo a s ním den.

Jdeme všichni krajem spolu
nahoru a pak zas dolů.
Oheň, voda, země, vzduch
je začarovaný kruh.

Jako dítě stále hraj
nebe, země, peklo, ráj.
Chceš jít domů, do háje,
do pekla, či do ráje?

Užívej si života
s mírou a i dosyta.
Kdo své mládí snadno zmaří,
nečeká ho šťastné stáří!

Tělo chátrá a náš duch
potřebuje jiný vzduch!
Oko v křeči mrk, mrk, mrk,
poslední záchvěv a smrt.

Co bude dál, ví jen Bůh.
Smrt života věrný druh.
Naše duše kráčí dál
v temné peklo, světlý ráj…

Marná snaha matek

Ohleduplnost a tolerance
vůči omylům nechtěným
je výraz lidské šlechetnosti.

Proč stále více přibývá
jen zbytečných svárů a pomluv?
Tážeme se, proč?

Proč mnoho lidí
jako puma za stromem skrčená
číhá na svoji kořist,
po jejichž zádech se budou moci vyšplhat
až k řečišti pramenícího zdroje zisku
podobnému tryskající krvi,
již hltá nenasytná tlama
divoké šelmy???

Co přivedlo tyto lidi
na tak dobyvačnou pouť?
Snad zbavit se chtěli
svých svazujících pout,
která jim jejich vlastní matka nasadila,
když do kolébky své je porodila
a tiše v ní je něžně houpala.
V dobrou budoucnost tehdy doufala…

A nyní zešedivěly jí její vlasy.
Dnes už nezajde do salónu krásy.
Jen smutně pláče nad marnou snahou svou.
Zná duši dobrou,
zná i duši zlou…

Ta naše školička česká

Středověká česká škola
nebyl žádný med.
Stále dokola a znova
všechno nazpaměť.

A za každé provinění
spousta rozruchu.
Soucit na místě tu není.
Klečet na hrachu!

Každý musel bez diskuse
sekat latinu,
které obával se tuze,
a snášel dřinu.

Přitom ani nerozuměl,
čemu se učí,
když učitel naň potupně
svraštil obočí.

A hned do ruky uchopil
mrštnou rákosku.
V učení se každý topil
hezky po kousku.

Toto těžké utrpení
nebohých dětí,
co se domů po setmění
vrací z roboty,

pozoroval velký vědec
Amos Komenský,
který spatřil v těchto dětech
svůj národ Český.

Ihned sepsal učitelům
moudré příručky.
Konec trestům a povelům!
Žádné poučky!

Škola hrou je naší cestou,
kterou kráčejme.
Naše duše nepoklesnou.
Zmást se nedejme!
Kráčejme vstříc nové éře
pedagogiky
s radostí, v nové důvěře,
jménem logiky!

Nastoupila škola naše
tuto novou pouť.
Útisk přestala již snášet,
zbavila se pout.

Pouta se však rozvázala
časem úplně.
Se zlou se škola potázala.
Kdo je na vině?

Mozek pro spoustu vědomostí
supluje počítač.
Řád ve škole dnes chaos hostí,
každý je skvělý hráč.

Kde jsou Tvé ideály věčné,
náš milý Amosi?
Děti Ti kdysi byly vděčné.
Propadly iluzi?
Kam spěje duchaplný odkaz
Tvé moudré lidskosti?
Který z nás udělal Ti podraz
z takové blízkosti?

Hledejme nyní sami uvnitř sebe
možnosti nápravy.
Tam, kde je peklo nebo nebe,
se každý z nás vypraví.

Hugova parta

Na Zálabí na Babíně
sídlí parta vlčí.
Při setmění za úplňku
u ohně se krčí.

Jejich vůdce, mocný Hugo,
v ústraní je drží,
při pití a hodování
celou noc vydrží.

A když ráno v rozednění
světlo je probudí,
touhu vstávat všichni v sobě
rázem hned zapudí.

Kolem hrnce umaštěné
na slunci se lesknou,
přetržené struny kytar
vyloudí řeč tesknou.

Když paprsky potměšile
pošimraj je v tváři,
jejich oči probuzené
celé se rozzáří.

Všude kolem spousta dobrot
na dřevěném stole,
břicha přece od včerejška
přestala je bolet.

Nyní všichni honem běžte
k dřevěnému stolu,
práci raděj přenechejte
naivnímu volu.

Chlebíčky a plné džbány,
to je naše gusto!
Pročpak je tu nenadále
všude kolem husto?

Vrzla klika maringotky,
kolem nastal shon.
Z otevřených dveří právě
začal troubit Slon!

Za ním v povzdálí se drží
lehká jako pára,
nožky sotva ji udrží,
jeho Kapybara.

Na trávě ňadra rozpíná
zelená Kapusta,
vypálenou slivovicí
proplachuje ústa.

Náhle křičí vystrašeně:
„Kampak jenom zmizel?“
Jako na zavolanou se žene
její věrný Sysel.

Vtom se začne ozývati
sáhodlouhé ÚÚÚÚÚÚ.
Kadibudku obsazuje
náš medvídek Pú.

Vlčí smečka je zajata
pejskem Koniášem
a je plně zaujata
lízaným mariášem.

Zvířátka se tu jen hemží,
společnost je veselá,
příjemnou hudbou jim slouží
ta Hugova kapela.

Jistě se Vám všem zalíbí
tato vlčí holota.
Přijďte všichni na Zálabí,
až bude další sobota!

Koná se tu pod širákem
velká svatba vlčí,
ozdobena vlčím mákem
krásná Dana mlčí.

Tiše říká svoje ANO
milému Hugovi,
všude kolem slunné ráno,
zní koňské podkovy…

Dáše

Tvá chůze, milá Dagmar,
je lehká jako stín.
Tvé kroky míří jinam,
když ve tváři máš splín.

Kdy prozradí Tvé oči,
co v srdci ukrýváš?
Kdy ústa budou moci
sdělit, o čem sníváš?

Hle, tajemství jak poklad
uzamklo srdce Tvé.
Kéž dala bys jen poznat,
komu je určené!

Až někdo správným klíčem
Tvé srdce odemkne,
trýzně val bude zničen
a duše prohlédne.

Až jednou dáš se poznat
se vším, co v srdci máš,
odemkneš dveře komnat
a řekneš: „Pojďte dál!“

A každý rád hned pozná
šlechetné srdce Tvé.
Nakonec bude pován
ten, jemuž určené…

TOPlist

Programování a správa lev@pro-company.info